Vyčerpaní rodiče řeší palčivou otázku: utěšovat při každém pláči, nebo nechat dítě, ať se samo uklidní?
Stará bitva v novém hávu: co říkají výzkumníci?
Britská studie znovu přilila olej do ohně v jedné z nejzapálenějších rodičovských debat. Podle jejích autorů prý na emocionálním vývoji dítěte příliš nezáleží na tom, zda rodiče reagují okamžitě, nebo nechají miminko chvíli plakat. Kritici ale bijí na poplach a varují, že závěry jsou na tak citlivé téma daleko příliš odvážné.
Diskuze se točí zejména kolem metody zvané cry it out. Rodiče při ní nechávají miminko určitou dobu plakat s nadějí, že se dítě naučí usínat samo. Tato metoda existuje už desítky let a stejně dlouho vyvolává silné emoce na obou stranách.
Britští psychologové Ayten Bilgin a Dieter Wolke z Warwickské univerzity sledovali 178 miminek od narození do věku jednoho a půl roku. Zajímalo je, zda děti, které musely déle čekat na útěchu, vykazují v pozdějším věku více chování nebo emocionálních problémů, případně zda si s rodiči vytvořily méně bezpečnou vazbu.
Jejich závěr, zveřejněný v roce 2020 v mezinárodním odborném časopise, byl překvapivý. V dané skupině dětí nenašli žádný důkaz, že nechávání dítěte plakat je škodlivé pro:
- kvalitu citové vazby mezi rodičem a dítětem
- pozdější problémy s chováním, jako je hněv nebo agresivita
- emocionální obtíže, například úzkost nebo uzavřenost
Studie naznačuje, že kontrolované nechávání dítěte plakat automaticky nevede k nejistotě v citové vazbě ani k narušení důvěry.
Pro mnoho rodičů to zní téměř jako úleva. Jenže jiní odborníci tvrdí, že situace není zdaleka tak jednoduchá.
Proč tolik expertů studii tvrdě kritizuje
V roce 2021 se ve stejném časopise objevila podrobná oponentura od dvou dalších vývojových psychologů — Elisabeth Davis a Karen Kramer. Ty zpochybnily způsob, jakým byl výzkum navržen i proveden.
Příliš málo dětí na odhalení jemnějších škod?
Jejich první výtka: 178 miminek je podle nich příliš malý vzorek na to, aby bylo možné zachytit menší, leč stále důležité účinky. Pokud by nechávání plakat mělo negativní následky třeba jen u části dětí, v tak omezené skupině se tyto výsledky snadno ztratí v průměrech.
U výzkumů na takto citlivá témata se standardně provádí předem takzvaná analýza výkonu — výpočet, kolik účastníků je potřeba k dosažení spolehlivých závěrů. Podle kritiček toto pevné metodologické zakotvení studii chybí.
Co přesně znamená „nechávat plakat"?
Druhý problém tkví v samotné definici metody cry it out. Výzkumníci se rodičů ptali, zda někdy nechávají dítě plakat, aby mu pomohli usnout, ale nestanovili žádná pevná pravidla:
- Žádná standardní délka: byla to jedna minuta, nebo půl hodiny?
- Žádná pevná frekvence: jednou týdně, nebo každou noc?
- Žádné jasné rozlišení mezi dnem a nocí
V jedné kategorii tak mohli skončit rodiče, kteří nechali dítě kvílet tři minuty, i ti, kteří to protahovali výrazně déle. Takový obrovský rozptyl výsledky velmi ztěžuje interpretaci.
Pokud jasně nevymezíte, co daná metoda obnáší, stává se poctivé srovnávání téměř nemožným.
V rozporu s klasickým výzkumem citové vazby
Výsledky britské studie se navíc dostávají do konfliktu se starším, ale vlivným výzkumem citové vazby. Už v sedmdesátých letech psycholožky Silvia Bell a Mary Ainsworth ukázaly, že děti matek, které rychle reagovaly na pláč, byly v pozdějším věku klidnější, méně plakaly a zdály se mít bezpečnější pouto.
Nová studie tento obraz obrátila naruby, aniž by podle kritiček dostatečně vysvětlila, proč jsou výsledky tak odlišné. Obavy jsou jasné: rodiče si z britské publikace odnesou především to, že nechávat miminko plakat „nijak neškodí", zatímco věda v tomto bodě zdaleka není jednotná.
Rodiče mezi pocitem viny, nedostatkem spánku a protichůdnými radami
Mladí rodiče mezitím čelí naprosto praktickému problému — zítra prostě musí zase fungovat. Práce, starší děti, domácnost — všechno jede dál, zatímco noci se tříští na kousky.
Z psychologie citové vazby zaznívá už desítky let jasný vzkaz: reagujte vřele a rychle. Právě to má pokládat základy pro pocit bezpečí, důvěru ve svět a pozdější emocionální stabilitu.
Na druhé straně stojí behaviorální metody spánkového tréninku, které se proslavily prostřednictvím knih a spánkových koučů. Ty slibují, že miminko se naučí spát celou noc během několika dní nebo týdnů, pokud rodiče důsledně dodržují svůj přístup a postupně méně zasahují.
Mnoha rodičům to připadá, jako by museli volit mezi vlastním nočním klidem a emocionální jistotou svého dítěte.
Sociální tlak věc jen komplikuje. Když necháte miminko plakat, někdo vám řekne, že jste bezcitní. Když poběžíte ke každému pípnutí, zase uslyšíte, že jste příliš „měkcí" nebo že dítě bude „vládnout celému domu".
Co o miminkách a pláči víme s jistotou?
Pláč je jediný způsob komunikace
Miminka ještě neumějí mluvit. Pláč je jejich poplašný systém pro hlad, bolest, strach, plnou plenu nebo prostou touhu po blízkosti. Různé výzkumy ukazují, že mladá miminka v průměru nepláčou méně, když je rodiče záměrně ignorují. Mění se většinou jen to, jak to rodiče sami prožívají.
Také se ukazuje, že miminka se od sebe výrazně liší temperamentem. Některé děti spí v rozumných blocích už po pár týdnech, jiné potřebují pomoc měsíce nebo i déle. A to zdaleka nemusí vypovídat nic o výchově nebo citové vazbě.
Několik praktických pravidel
- Dívejte se na celkový obraz. Miminko, které přes den hodně usměvá, hledá kontakt a dá se utěšit, obvykle vykazuje zdravou vazbu — i když v noci pláče.
- Sledujte své vlastní limity. Totálně vyčerpaný rodič reaguje méně citlivě. Spánkový trénink pak může sloužit právě jako prevence přetížení.
- Rozlišujte protest a paniku. Krátké brblání zní jinak než křik z bolesti nebo strachu. V druhém případě je rychlá reakce na místě.
- Buďte opatrní s rigidními schématy. Metoda, která funguje u jednoho dítěte, může druhé zcela rozhodit.
Proč věda zůstává tak rozdělená
Dokonce i hlavní autorka britské studie Ayten Bilgin přiznává, že současné poznatky jednoznačnou odpověď neposkytují. Volá po rozsáhlých, dlouhodobých výzkumech s tisíci dětí, v nichž bude přesně zdokumentováno, jaká spánková metoda byla použita, jak často a jak dlouho.
Požaduje také rozlišení mezi dnem a nocí a mezi krátkým protestním pláčem a dlouhodobým rozrušením. Dnes se všechny tyto situace házejí do jednoho pytle, čímž se výsledky zakalují.
Věda tak prozatím klade více otázek, než odpovídá. To znamená jediné: neexistuje žádný zlatý standard, který by fungoval pro každou rodinu.
Jak si rodiče mohou najít vlastní cestu
Kdo sedí uprostřed roztříštěných nocí, pomůže si střízlivým přístupem. Ne každá slzička musí být okamžitě utěšena, ale dlouhodobé rozrušení dítěte bez jakékoliv útěchy se většině rodičů právem příčí. Některé rodiny dobře fungují s jemnou formou spánkového tréninku, kdy rodiče čekají postupně trochu déle, ale pravidelně dávají najevo, že jsou nablízku.
Jiní volí maximální blízkost: sdílení postele, kojení na požádání, rychlé zvedání při každém pláči. I s tímto přístupem se děti později zpravidla naučí spát samostatně a vytvoří si bezpečnou citovou vazbu. Úroveň stresu rodičů, podpora okolí a realistická očekávání se zdají hrát přinejmenším stejně velkou roli jako samotná zvolená metoda.
Kdo si není jistý, může svou situaci probrat s dětským lékařem, praktickým lékařem nebo dětským psychologem. Faktory jako předčasný porod, reflux, chronické onemocnění nebo depresivní příznaky u rodiče mohou způsobit, že určité metody jsou méně vhodné. Rozhodnutí, zda dítě nechat plakat nebo ne, se tak nestane dogmatem, ale promyšlenou volbou — šitou na míru konkrétnímu dítěti i konkrétním rodičům.
