Výzkum: co dělají lidé, kteří jsou po sedmdesátce nejšťastnější

Proč jsou někteří senioři šťastnější než ve čtyřiceti

Mnoho lidí přes sedmdesát se cítí šťastnější než kdykoli předtím — a není to náhoda. Nový výzkum odhaluje, co mají tito lidé společného.

Izraelská lékařka a výzkumnice lidského chování sledovala tisíce starších lidí a dospěla k překvapivému závěru. To, co rozhoduje o spokojenosti po sedmdesátce, není zdraví ani výše úspor — ale způsob, jakým lidé nahlížejí na sebe a na vlastní život.

Honba za štěstím nekončí odchodem do důchodu. Mnoho lidí sice doufá v klid a méně stresu, zároveň se ale obává osamělosti a úbytku sil. Přesto různé studie opakovaně ukazují, že značná část seniorů se cítí emocionálně stabilněji a vděčněji než v mladších letech.

Izraelská lékařka Liora Bar-Tur, odbornice na behaviorální vědu a psychogeriatrii, shromáždila rozsáhlá data o starších lidech a propojila je s jejich pocitem pohody. Nezajímaly ji jen nemoci nebo finanční situace — sledovala především to, jak lidé hodnotí vlastní život.

Jádro věci: nejšťastnější senioři se naučili svůj život přijmout takový, jaký byl — včetně chyb, jizev a špatně odbočených křižovatek.

Tento postoj nepřichází sám od sebe. Podle Bar-Tur a americké psycholožky Carol Ryff stojí „šťastné stárnutí" na kombinaci šesti pilířů. Kdo s nimi vědomě pracuje, vykazuje v průměru vyšší míru životní radosti po sedmdesátce.

Šest pilířů spokojeného života po sedmdesátce

1. Přijmout sebe sama — i s nedokonalostmi

Nejdůležitějším faktorem je sebeakceptace. Nejšťastnější senioři neuvíznou v lítosti ani sebekritice. Ohlížejí se za svým životem s laskavým pohledem — i přes rozvody, neúspěchy nebo nemoci.

Dělají tři věci jinak:

• chyby vnímají jako poučení, nikoli jako důkaz vlastního selhání;
• uznávají svá omezení, ale záměrně posilují své silné stránky;
• přestávají se srovnávat s vrstevníky nebo s idealizovanými obrazy ze sociálních sítí a televize.

Takový přístup snižuje stres a pocity viny — a uvolňuje prostor pro radost z malých věcí: ranní káva na slunci, vtip se sousedem, dobrá kniha.

2. Vztahy, které skutečně něco znamenají

Sociální kontakty nejsou příjemným bonusem — jsou druhým klíčovým předpokladem. Senioři, kteří se cítí nejšťastněji, do svých vztahů aktivně investují. Nemusí jít o velký okruh přátel; několik hlubokých vazeb často úplně stačí.

Důležité je:

• pravidelný kontakt s rodinou nebo blízkými přáteli, nejlépe osobně;
• pocit sounáležitosti — například sbor, spolek nebo pravidelné setkávání u kávy;
• vztahy, v nichž člověk nejen dává, ale také dostává — pozornost, pomoc, smích.

Týdenní procházka se stálým kamarádem dokáže pro pocit štěstí někdy více než jakýkoli lék.

3. Udržet si co největší míru samostatnosti

Autonomie hraje rovněž zásadní roli. Lidé, kteří zvládají každodenní život relativně samostatně, se zpravidla cítí svobodněji a spokojeněji. A to jde daleko za pouhé oblékání nebo vaření.

Autonomie mimo jiné znamená:

• sám rozhodovat, jak bude vypadat den;
• samostatně nakupovat nebo cestovat — třeba jen hromadnou dopravou;
• mít možnost pokračovat v koníčku nebo sportu.

Dokonce i malé kousky samostatnosti — třeba sám si zvolit, co bude k večeři nebo kdy vstát — dávají pocit důstojnosti a kontroly.

4. Bydlet tam, kde se člověk cítí bezpečně a doma

Čtvrtým pilířem je zázemí v blízkém prostředí. Nejspokojenější senioři většinou žijí na místě, které jim připadá povědomé: čtvrť, kde znají pekaře, přehledný byt, dům, kde se cítí bezpečně.

To může znamenat, že někdo:

• raději přejde do menšího bytu, aby vše zvládal sám;
• vědomě zvolí bydlení blíže dětem nebo službám;
• upraví domácnost pomocí kompenzačních pomůcek, aby zůstal déle soběstačný.

Nerozhoduje velikost domu, ale míra pohodlí a bezpečí — to je to, co skutečně ovlivňuje pocit štěstí.

5. Mít cíle — i v osmdesáti

Pozoruhodný detail z výzkumu: nejšťastnější senioři mají téměř vždy na co se těšit. Pracují na malých i větších cílech — jakkoli skromných. Mohou být praktické, kreativní nebo společenské.

Příklady zahrnují:

• učení se nového jazyka přes aplikaci nebo kurz;
• pomoc na komunitní zahrádce;
• každotýdenní hlídání vnoučat;
• trénink na místní turistický pochod;
• tvorbu rodinného fotoalba.

Nejde o úspěch v očích druhých — jde o pocit, že do něčeho vkládám energii a vidím pokrok.

6. Stále se rozvíjet a učit se navzdory věku

Posledním pilířem je osobní růst. Mnoho šťastných seniorů se nepovažuje za „hotové" — vnímají se jako lidé, kteří se stále mohou něco nového naučit. Nemusí jít o univerzitní studium. Naučit se ovládat chytrý telefon, zúčastnit se malířského kurzu nebo objevit nový hudební žánr — to vše se počítá stejnou měrou.

Kdo zůstane zvídavý, cítí se méně starý. Věk v občanském průkazu roste, ale vnitřní pocit zůstává překvapivě mladý.

Co z toho vyplývá pro ty, kdo chtějí šťastně stárnout

Kdo je ještě daleko od důchodu, může si z tohoto výzkumu vzít hodně. Pilíře příjemného stárnutí lze totiž posilovat již ve středním věku. Vztahy se neudržují až po sedmdesátce — budují se v předchozích desetiletích. Totéž platí pro aktivní životní styl a odvahu pravidelně zkoušet něco nového.

Několik praktických kroků, které fungují v každém věku:

• napište si jeden svůj neúspěch a pojmenujte, co vás naučil;
• každý týden vědomě naplánujte chvíli s někým, v jehož blízkosti se cítíte dobře;
• najděte si jeden malý kousek samostatnosti, který si můžete vzít zpět — třeba někam sami odcestovat;
• stanovte si dosažitelný cíl na příští tři měsíce, jakkoli malý;
• vyberte si dovednost, kterou jste vždy chtěli zvládnout, a udělejte první krok.

Další poznatky: štěstí, zdraví a realistická očekávání

Mnoho lidí spojuje štěstí ve stáří s dokonalým zdravím — jenže tento vztah je slabší, než se běžně předpokládá. Přiměřená fyzická kondice samozřejmě pomáhá, přesto výzkumy ukazují, že i lidé s chronickými obtížemi mohou dosáhnout vysoké míry spokojenosti — pokud šest pilířů stojí pevně.

Klíčová je realistická očekávání. Kdo přijme, že tělo zpomaluje, ale záměrně se soustředí na to, co stále zvládá, má více prostoru pro radost. Někdo přestane běhat, ale s potěšením začne chodit s holemi. Jiný upustí od dálkových cest, ale naplno se ponoří do dobrovolnické práce v okolí.

Nakonec je nápadné, že mnoho šťastných seniorů své zkušenosti sdílí. Vyprávějí o svém životě — i o těžkých obdobích — a díky tomu se cítí vidění a slyšeni. Pro rodinné příslušníky a pečovatele je v tom skrytá příležitost: naslouchat, klást otázky a společně oživovat vzpomínky znamená přispívat přesně k těm ingrediencím, které rozhodují o rozdílu mezi šedivým stářím a překvapivě barevným.